Bukurešť; Rumunsko

Cestování
22. 6. 2017
0

Chtěl jsem si na mapě vybarvit další stát, tak jsem se díval na nabídku nočních vlaků na webu ČD a zaujalo mě Rumunsko, jelikož jezdí přímý noční vlak Budapešť – Bukurešť.

Původně jsem měl v plánu jet z Brna ve 14:21 hod. Ale v Budapešti bych měl jenom 30 min na přestup, což mi připadalo málo. Nakonec jsem odjížděl už ve 12:21 EC 277 a dobře jsem udělal, protože EC, kterým jsem chtěl původně jet, mělo 65 min zpoždění. 😀

Do Budapešti jsem přijel v 16:35 a vyrazil jsem na krátkou procházku po městě, během které jsem si odlovil jednu kešku: „BLS-15„. Potom jsem se vrátil na nádraží, kde už byla přistavená souprava nočního vlaku a v 19:10 jsem odjel směr Bukurešť. Abych řekl pravdu, tak rumunský noční vlak kvalitou a servisem hodně zaostavá za komfortem, který poskytuje ÖBB ve svých vlacích. 😀

Nad ránem, když jsme přejeli maďarsko-rumunské hranice, přišli celníci. Doposud jsem nezažil kontrolu, při které by tak důkladně zkoumali fotku a porovnávali vzhled kontrolované osoby. Ještě se vyptávali, jaký je účel naší cesty do Rumunska a jak dlouho tam budeme. Kolem osmé ráno vystoupili ostatní cestující z kupé, takže jsem ho pak měl sám pro sebe. Podle jízdního řádu jsme jeli i načas. Když jsme kolem 11 hod zastavili v nějaké stanici, zjistil jsem, že máme najednou hodinové zpoždění. Vůbec jsem nechápal, jak je to možné, když jsme nikde nestáli a doteď jsme jeli načas. Po chvilce přemýšlení jsem ale zjistil, že v Rumunsku je o hodinu posunuté časové pásmo. 😀

Po vystoupení z vlaku se žádné překvapení nekonalo. Po pravdě mě Bukurešť vůbec nezaujala. Hodně mi připomínala Albánii, kde bylo alespoň vidět, že investují do opravy a zkulturnění. V Bukurešti jsem nic takového neviděl. Je teda pravda, že má Bukurešť své památky, které stojí za to vidět, ale mnohem víc mne zaujala venkovská krajina a hory. Ty výhledy, co se mi naskytly cestou z vlaku, byly přímo úchvatné. Pokud bych měl jet v budoucnu ještě někdy do Rumunska, tak jedině do hor a do té nádherné přírody. Nicméně jsem si prošel i pár pěkných míst a moje procházka nakonec měřila 10,93 km, během které se mi podařilo odlovit alespoň 5 kešek.

Z vlakového nádraží jsem vyrazil na první Rumunskou kešku, kterou byla „Nu mor caii cand vor cainii„. Vzhledem k tomu, že to byl obyčejný PET polotovar strčený v díře ve zdi bez jakéhokoliv maskování, tak jsem s jejím odlovem neměl žádný problém. Sice se divím, že tam takto funguje, když jí může vidět kdokoliv jde kolem, ale na druhou stranu to působí dojmem strčeného odpadu do zdi. Odtud jsem zamířil do parku Cișmigiu, který je nejstarší veřejnou zahradou v Bukurešti. Má rozlohu cca 16 ha a nachází se téměř v centru města. Je v něm spousta atrakcí, mini zoo, vodopád a velké jezero. Tady se mi opravdu líbilo, byla to taková oáza klidu a odpočinku.

Z parku jsem zamířil k řece Dâmbovița. Očekával jsem, že cestou potkám spoustu obchodů se suvenýry, ale opak byl pravdou. Bylo to pro mne docela nepochopitelné, protože v jiných městech mají obchody se suvenýry téměř na každém kroku a lákají turisty k zakoupení upomínkových předmětů. Mě se alespoň nakonec podařilo v jednom knihkupectví koupit pohled, který jsem úspěšně poslal domů. Co jsem si tak v různých obchodech všiml, tak tu mají hodně levno. Potom jsem zamířil ke koncertní síni „Sala Palatului“. Cestou jsem si odlovil kešku „Hidden from view„, která byla schovaná ve zdi, kterou zdobila spousta různých hrnečků.

Po odlovu poslední kešky „Vajdahunyad Castle – City Park Tour No. 3.“ jsem si říkal, že mám ještě hodinu čas, tak jsem přemýšlel, kam se zajdu podívat. Jenže pak mi začalo vrtat v hlavě, podle kterého času mi ten vlak vlastně odjíždí. Nakonec jsem zjistil, že hodinu čas jsem měl pouze podle našeho časového pásma. 😀 Podle pásma v Rumunsku jsem zjistil, že mám asi 10 min do odjezdu vlaku. Nezbývalo mi nic jiného, než se hezky proběhnout. V tom horku to byla opravdu chuťovka. Naštěstí jsem si nádraží ještě stihl koupit velkou zásobu vody a něco k jídlu.

U vlaku jsem se ptal průvodčího, kde najdu svůj vůz a když viděl, že mám cílovou stanici Budapešť, tak mi nabídl, že má volné spací kupé. Tak jsem se ho zeptal za kolik a odpověď byla 20€. To se mi zdálo moc, tak jsem šel najít své rezervované místo na sezení. Když jsem ale viděl, jak je ten vlak nacpaný k prasknutí, spousta lidí stojí na chodbičce, a vzal jsem v úvahu, že zpáteční cesta má trvat 16 hod a 5 min, a že sedačky jsou dost nepohodlné a kroutit se na nich tolik hodin by nebylo nic příjemného, rozhodl jsem se tedy využít nabídku průvodčího na lehátkové kupé. Je mi jasné, že těch 20€ měl pro sebe „do kapsy“, protože jsem nedostal žádný lístek. Ale čert to vem, měl jsem celé kupé jen sám pro sebe, takže jsem si mohl dopřát pohodlí a prospat se. 🙂 Když mi pak průvodčí kontroloval jízdenku a viděl, že taky pracuji na dráze a jsem z ČR, tak říkal, že se byl podívat v Praze a moc se mu tam líbilo.

Než mě zmohla únava a já se odebral do říše snů, tak jsem se kochal výhledem. Když jsme projížděli okolo jedné malé vesničky, tak mě zaujalo, jak na návsi skupinka cca 12-ti dětí hraje fotbal. Nemůžu si pomoc, ale u nás toto tak nějak už nevidím. U nás je spíš vidět, jak si děti ve stejném věku hrají akorát s telefonama a tabletama. Jen je zvláštní, že během zpáteční cesty, nebyla žádná celní kontrola.

Bohužel jsme cestou v noci nabrali zpoždění a do Budapešti jsme místo v 8:50 přijeli až v 9:45, tudíž mi EC v 9:25 do Brna ujelo a další jelo až za dvě hodiny. Tak jsem toho alespoň využil a ve směnárně na nádraží se mi podařilo vyměnit všechny rumunské lei za maďarské forinty. A pak jsem vyrazil do města na jednu kešku „Vajdahunyad Castle – City Park Tour No. 3.„. Po jejím úspěšném odlovu jsem se v klidu vrátil na nádraží, koupil si něco k jídlu a šel si zabrat místo do již přistavené vlakové soupravy EC 276 a v 11:25 jsme odjeli do Brna, kam jsme přijeli v 15:34.