Společný výlet s kamarádkou (Napoleon1). Odjezd z Brna byl 8.8.2011 v 8:24 hod vlakem EC 345, příjezd do Podgorici 9.8.2011 v 7:40 hod. Měli jsme koupené rezervace na lehátko z Brna až do Podgorici.
Velká výhoda byla v tom, že to byl přímý lehátkový vůz, takže člověk během jízdy nemusel nikde přestupovat ani řešit případnou návaznost vlaků. Zároveň toto byla moje nejdelší jízda vlakem v kuse, která trvala 27 hodin v jednom kupé. Původně to mělo být jenom 25 hodin, ale měli jsme krapet zpoždění.
Lehátkový vůz byl od ČD a celou cestu s námi jel český vlakový doprovod (jeden z nich byl dokonce můj spolužák ze střední). Od něj jsme se dozvěděli, že až se budou večer zase vracet zpátky, tak mají ještě volná místa. A jelikož jsme na zpáteční cestu u nás v ČR nesehnali žádné rezervace, tak jsme se domluvili, aby nám dvě místa zarezervoval ze Sutomore do Beogradu.
Jediné, co bylo cestou dost nepříjemné, byla spousta tunelů a člověku z toho nepříjemně zalehlo v uších. A tunely byly kolikrát dlouhé stovky metrů. A sotva jsme vyjeli z jednoho tunelu, tak jsme během pár vteřin vjeli do dalšího. Co se mi líbilo, tak na vjezdu do tunelu byla vždy cedulka s údajem, jak dlouhý tunel je. 🙂
A cestou jsme jeli i přes nejvyšší železniční most v evropě – Viadukt Mala Rijeka, s výškou 205 m.
Po příjezdu do hlavního města Černé Hory – Podgorici, jsme vyrazili směrem do centra. Jelikož už takhle ráno tu byl opravdu hic a sluníčko do nás pralo o sto šest, tak jsem si cestou v jednom stánku koupil svůj klobouček, abych měl nějakou pokrývku hlavy. Prodavač se nás samozřejmě vyptával z kama jsme a po odpovědi, že z ČR, tak mám řekl, že zná „Czech beer“. 😀 Škoda, že jsem si ve vlaku jedno nekoupil, určitě bych pak usmlouval na klobouček nějakou slevu. 😀
Potom jsme mohli vyrazit na prohlídku města. Už jsem navštívil hodně hlavních měst, ale Podgorica mě vůbec neoslovila. Bylo to takové tiché, poklidné město, působící dojmem jako po vymření. 😀
V době naší návštěvy tu byly tři kešky. Dvě z nich jsme odlovili, jednalo se o: Bridges of Podgorica – Old Bridge a Bridges of Podgorica – Millenium Bridge. Tu třetí jsme se sice pokoušeli najít, leč neúspěšně. Potom jsme se vydali zpátky na nádraží, odkud jsme vlakem popojeli do Sutomore, městečka ležícího u Jaderského moře. Cestou jsme se z vlaku kochali jezerem „Skadar Lake National Park“.
Musím říct, že mě vlaky společnosti Željeznica Crne Gore mile překvapily. Vzhledem k tomu, že jsme jeli obyčejným osobákem, který už měl zřejmě svá nejlepší léta dávno za sebou, tak byl vlak velmi pohodlný a kupé bylo prostorné. Bylo totiž pro 6 lidí a ne pro 8, jak je zvykem u druhé třídy ČD.
Po vystoupení z vlaku jsem si na místních trzích koupil žabky, abych se celou dobu nepařil v botaskách a vyrazili jsme na menší procházku k jednomu kostelíku, kde byla keška: „Crkva Sveta Petka Sutomore“. Po jejím úspěšném odlovu jsme se vrátili do Sutomore a šli hledat vhodnou pláž na koupání. Což se nám po chvilce hledání podařilo.
Do moře jsme se chodili koupat na střídačku, aby vždycky někdo z nás hlídal věci. Voda byla moc fajn a koupání bylo příjemné osvěžení.
Když jsem byl zrovna ve vodě a relaxoval jsem u jedné bójky, tak jsem viděl, jak jede vlak a hned jsem si všiml, že v něm je řazen vůz ČD. Což mi bylo docela divné, jelikož nám vlak měl jet až za tři hodiny.
Ale nedalo mi to, tak jsem šel ven a kamarádka říkala, že se jí to taky vůbec nelíbí, jelikož víc vozů s logem ČD tu určitě nejezdí. Naštěstí jsem měl v telefonu číslo na spolužáka, který tím vlakem jel jako vlakový doprovod, tak jsem mu napsal a jeho odpověď mě vůbec nepotěšila, jelikož ten vlak, co jsem viděl byl skutečně ten, kde jsme měli zamluvené lehátka na zpáteční cestu. 😀
Po dostatečném vykoupání jsme cestou na nádraží ještě udělali menší podvečerní prohlídku městečka. Když jsme pak dorazili na nádraží, tak jsme zkusili u přepážky koupit nějaké místenky. Ale paní za okýnkem nám sdělila, že je vše vyprodané. Tak nám nezbývalo než doufat, že najdeme volné místo.
Asi 15 minut před příjezdem vlaku ale zhaslo celé nádraží i celé městečko. Takže všude zavládla dokonalá tma. 😀 A nikdo nevěděl co se děje ani jak dlouho to bude trvat. Ale vlak nakonec s 35 minutovým zpožděním přijel.
Bohužel perón byl plný lidí a vlak sám o sobě přijel plný. Ti, co měli místenky si sedli, zbytek se mačkal na uličce. A v naší uličce ještě byla skupinka asi 5 lidí, kteří měli alkohol a dost hlasitě zpívali přes celej vagon, ne-li celej vlak. I když ten jejich zpěv bych chvilkama nazval řvaním. 😀 A další nepříjemnost byla, že se tam mohlo kouřit i ve vlaku. 🙁
Když se mi v noci chtělo spát (hlasitá skupinka lidí se naštěstí někam vypařila 😀 ), tak jsem to vyřešil tak, že jsem si lehl rovnou v uličce na zem, dal mikynu pod sebe, batoh pod hlavu… Jen mě budilo, jak tam někdo občas coural sem a tam, takže jsem se skoro vůbec nevyspal a podlaha sama o sobě taky nebyla kdovíjak pohodlná.
To byla moje zatím nejkrušnější noc ve vlaku. Ale ráno jsme pak dojeli úspěšně do Bělehradu.
Pokračování je k přečtení v příspěvku: Beograd; Srbsko
Caches: Bridges of Podgorica – Old Bridge | Bridges of Podgorica – Millenium Bridge | Crkva Sveta Petka Sutomore
Nejnovější komentáře