Užhorod; Ukrajina

Cestování
30. 11. 2019
0

Musel jsem v práci čerpat dovolenou, tak jsem přemýšlel, co podniknout. Jelikož jsem si nějaký ten pátek v hlavě pohrával s myšlenkou vybarvit Ukrajinu, tak jsem zkusil hledat různé varianty spojení. A jedna se mi zdála být reálná, tak jsem si zařídil potřebné lístky a vyrazil vstříc novému dobrodružství.

Z Brna jsem jel EC do Bratislavy, odkud jsem měl zajištěné lehátko v nočním R615 do Košic. Tam jsem přijel ve 4:44 ráno, relativně odpočatý. Z Košic mi následně v 6:30 odjížděl bus společnosti RegioJet do Užhorodu.

Původní příjezd měl být v 10:35, ale kvůli celní a pásové prohlídce se příjezd o něco opozdil. Na nádraží jsem si v první směnárně, co jsem našel, směnil € za Ukrajinske hřivny. Jelikož jsem měl vše sebou, tak mi stačilo vyměnit jen 5€, abych měl drobné na toaletu či nějaké malé občerstvení.

Potom začala moje 15 km procházka po městě. Kousek od autobusového nádraží bylo vlakové nádraží, tak jsem se zašel podívat i tam. Budova vlakového nádraží se mi moc líbila. Ale nejhezčí byla až při odpoledním návratu, protože ji nádherně nasvítilo sluníčko a dostala tak syté barvy lahodící oku fotografa.

Když jsem si prohlížel vlaky, tak jsem si chtěl vyfotit jednu stojící soupravu. Ale strojvedoucí na mě začal zuřivě mávat a gestikulovat, že nesmím fotit. Upřímně mě to hodně znepokojilo. Ale se svou mizernou znalostí jazyku nemělo smysl se s ním chtít bavit, tak jsem radši vypnul foťák a odešel.

Venku před nádražím jsem se taky bál, jestli budu moc fotit, tak jsem zkusil občas udělat nějakou fotku a když jsem zjistil, že není žádná záporná reakce lidí, tak jsem pak fotil normálně. Asi na nádraží platí přísnější podmínky, ale na netu se mi nepodařilo nic najít.

Moje další kroky vedly podél hlavní třídy ke Chrámu Krista Spasitele. Jednak to byla nádherná stavba, jejíž pozlacená kupole zářila do dálky a za druhé mě sem přivedla jedna stage z multiny, kterou jsem začal řešit už na nádraží. Vlastně to byla poslední stage a pak jsem už získal souřadnice na finální kešku.

Jejím odlovem se mi tedy podařilo vybarvit další stát na mapě, takže hlavní cíl výletu byl splněn. Jen jsem touto multinou „porušil tradici“, kterou jsem tak nějak nevědomky měl, aniž bych to dopředu vůbec plánoval a to, že doposud nové vybarvení státu bylo vždy „zelenou ikonkou“, čili tradičkou. 😀

Moje další kroky vedly do parku, kde je pomník Tomáše Garrigua Masaryka až jsem se přes několik ulicí s odlovem několika kešek dostal ke hřbitovu Kalvárie. Tady se nacházela jedna Earthka, tak jsem šel zjistit požadované informace a udělat si dobrovolnou fotku pro log.

Po opuštění hřbitova jsem se rozhodoval nad tím, kam vlastně vyrazit dál. Nakonec jsem se rozhodl, že můžu pokračovat podél hlavní silnice na další kešky. Záhy jsem zjistil, že to bylo správné rozhodnutí. Část Užhorodu, kde jsem se doposud pohyboval byla taková typická východní. Nic překvapivého, z čeho by si člověk „sedl na zadek“. Ale moje další kroky směřovaly do „evropsky“ vypadající části, kde měl člověk najednou pocit, že se přesunul v čase z venkova někam na západ.

Bylo to zajímavé vidět takto dvě různé části jednoho města. Po prohlídce a odlovu kešky jsem se musel pomalu začít vracet k autobusovému nádraží. Cestou jsem si v obchodě koupil ukrajinské pivo. Ale jak jsem doma zjistil, byl to pěkně „nechutný patok“, který jsem nedokázal dopít.

U mostu přes řeku Už jsem narazil na lipovou alej, která je nejdelší v Evropě a byla vysázena za I. československé republiky. V létě to tu určitě musí být nádherné, taková oáza klidu lákající k procházce po nábřeží.

Protože jsem ještě měl menší časovou rezervu, tak jsem skončil opět na vlakovém nádraží. Jednak abych si dal svačinu a jednak tu měli veřejnou Wi-Fi síť. Před odjezdem na Ukrajinu mi došly mobilní data, tak jsem si sice dokoupil datový balíček, ale bylo mi to k ničemu, protože Ukrajina leží mimo evropskou roamingovou oblast. A platit 30Kč za 1MB jaksi postrádá smysl.

Z Užhorodu jsem odjížděl v 16:10, opět busem RegioJetu. Do Košic jsme měli přijet v 18:15, ale přijeli jsme až před 21 hod. Ukrajinští celnici nás odbavili vcelku rychle, pak nás ale čekalo dlouhé čekání na slovenské straně a následně důkladná celní prohlídka všech zavazadel a celého autobusu.

Jelikož mi noční R614 jel z Košic až ve 23:45, tak jsem tu měl pár hodin čas. Tak jsem toho využil a zašel si odlovit nějaké kešky. Dokud byl člověk v pohybu, tak to šlo, ale když jsem čekal, až projdou mudlové, tak jsem pěkně promrzl. Utahaný jsem se vrátil na vlakové nádraží a na zahřátí si koupil velké cappuccino a netrpělivě vyhlížel příjezd mého vlaku.

Když vlak přijel, tak jsem po zalehnutí ihned usnul a vzbudil mě až budík, před příjezdem do Bratislavy. Tam jsem vystoupil v 5:49. Původně jsem si chtěl i tady něco odlovit, ale bolely mě nohy a nechtělo se mi moc chodit, tak jsem se vyfotil před nádražím pro virtuálku a za půl hoďky jsem EC odjel do Brna.